PhDr. Marie Formáčková

Spisovatelka a publicistka.

Dva roky s Helenou – vzpomínání na nezapomenutelnou Helenu Růžičkovou – autogramiáda.

Velká kamarádka Helenka Růžičková

Stejně jako její nejlepší, dnes už zesnulá, kamarádka Helena Růžičková je Marie Formáčková stále dobře naladěná.

Helena mi moc chybí, byla to báječná ženská. Vlastně díky ní dělám to, co dělám.

Myslíte psaní knih?

Ano. Všechno to byla taková až absurdní souhra náhod. My jsme se s Helenou znaly už dlouho. Když pak onemocněla, přestěhovala se nastálo na chalupu, a tam se jim najednou pořád ucpával záchod. Tak si zavolala instalatéra, a ten jim řekl:

„No jo, ten záchod jde do trativodu, to se vám bude pořád ucpávat, když jste tady už nastálo. Musíte se nechat napojit na kanalizaci.“

A tak si to Helena nechala propočítat a zjistila, že potřebuje 100 000 korun. Ale jak ona vždycky říkala: „Mám hovno.“ (Ona totiž nikdy neměla žádné úspory.) Tak mi říká: „Hele, napíšeme nějakou knížku.“

Jenomže v té době každý, kdo šel kolem Heleny, tak o ní napsal knížku. Měla jich už plno a nakladatelé další nechtěli. Navíc do toho přišla ta choroba, a tak Helena zase povídá:

„Napíšeme o té potvoře, rakovině.“
Toho se nakladatelství chytlo, to bylo něco nového. Já jsem do té doby vůbec knížky psát neuměla, ale Helena se se mnou nepárala.

„Umíš psát? Umíš. Tak já budu diktovat a piš.“

Knížka byla na světě, stala se nejprodávanější knihou roku a Helenka měla i na kanalizaci.

Na tragickej život jsem já pes…

Pokud správně počítám, napsaly jste spolu celkem devět knih. To měla pořád co říkat?

Helena by jich napsala ještě dvacet. Ona byla nesmírně renesanční bytost. Napsaly jsme spolu Snář, Bylinář, Věštírnu, neboť ona se zabývala  tajemnem, Deník mezi životem a smrtí, Domácí encyklopedii a další. Mně to chvilkami přišlo až absurdní, že ženská, která má rakovinu je přes to všechno, přes ty chemoterapie, tak plná života. Ona se na to psaní vyloženě těšila, věřím, že kdyby tu byla, tak píšeme dodnes.

Jak vlastně došlo k vašemu seznámení a poté velkému přátelství?

To bylo na úplném začátku, kdy jsem začínala pracovat v novinách, v roce 1978. Helena měla za sebou další ze svých filmů a já jsem byla poslána s ní udělat rozhovor. Hned mi tykala a moc hezky se ke mně chovala. Pojala jsem k ní velkou důvěru a kdykoliv, když jsem něco potřebovala, šla jsem za Helenou. Ona dokázala zařídit úplně všechno! U ní nebylo nic problémem. Opravdu mi chybí. Vždyť i ona byla ta, která mě de facto donutila jít na volnou nohu, a to ještě v době, kdy měla Vlasta půlmilionový náklad. Ona měla ty vizionářské schopnosti a řekla mi: „Vykašli se na to, všechno půjde do háje.“ Vlastně dodnes, když něco potřebuji, se s ní v duchu radím. Pro mě je tady Helena pořád.

Se svolením M. Formáčkové použity úryvky z rozhovoru.

Kontakt